TELČ

 

Podle místní pověsti je založení Telče spojováno s vítězstvím moravského knížete Otty II. nad českým Břetislavem r. 1099. Na paměť bitvy prý založil vítěz kapli, později kostel a osadu, dnešní Staré Město. Historicky doložená je teprve zpráva o zeměpanském dvorci a strážní věži s kostelíkem - sídle královského správce.

Prvním spolehlivým letopočtem v historii města jsou léta 1333 – 1335, kdy Telč vyplatil ze zástavy  markrabě Karel, později známý jako Karel IV. a tak Telč koruně připadla.

Město bylo postaveno na vyvýšenině obklopené rybníky, které spojuje Telčský potok a umělý příkop. Území Telče chránily hradební zdi se střílnami a ochozem. Díky těsnému sousedství rybníků, které sahaly až ke zmiňovaným hradbám, se mohla Telč docela snadno přeměnit v nedobytnou vodní pevnost.

Roku 1339 předal vyměnil Karel IV. Telč do rukou Oldřicha III. z Hradce za panství a pohraniční hrad Bánov (pod Uherským Brodem), čímž se započala éra pánů z Hradce. Oldřich musel samozřejmě dobře zaplatit, a to pohraničními územími na moravskoslezské hranici.

Tento rod zakládá novou Telč. Předpokládá se, že to byl Menhart z Hradce, který po roce 1354 postavil hrad, kostel, vodní opevnění a gotické domy po obvodu rozsáhlého tržiště. Rozvíjející se město, obdařené již od Karla IV. právem hrdelním a výročními trhy, trpělo v dalším čase požáry (1386 vyhořela celá západní polovina náměstí včetně kostela a radnice) a později husitskými bouřemi. Podle městské kroniky, založené 1359 (a později ztracené), byla Telč - kromě hradu - dobyta 1423 husitským vojskem pak Janem Hvězdou z Vícemilic. Město se dlouho vzpamatovávalo, i když získalo v 15. století další privilegia (jarmark, vaření piva, prodej soli).

V polovině 16. století se ujímá telčského panství Zachariáš z Hradce a nastává doba rozkvětu pro hrad i město. Osvícený a bohatý velmož (též díky sňatku s Kateřinou z Valdštejna) přestavuje velkoryse gotický hrad a přistavuje renesanční zámek. Italští řemeslníci povolaní na zámek pomáhají měšťanům přestavět gotické příbytky a úhledné domy se štíty a podloubím. V té době byl také vybudován městský vodovod, nový špitál, založeny cechy, nové rybníky, nový způsob hospodaření.

Psal se rok 1551, když čerstvý majitel hradu odjel na obchodní cestu do Janova. O Zachariášově výpravě se hovoří jako o velmi významné. Mezi českými velmoži patřil k těm nejdůležitějším a tomu odpovídala i jeho skvělá zbroj a početná družina udatných mužů. Janov se Zachariášovi vcelku zamlouval, a tak není divu, že do zemí českých přijel značně ovlivněn italskou architekturou a zvyky. Rozhodl se k zásadní přestavbě gotického sídla, vzbuzujícího v srdci spíše chlad. Měl vzniknout renesanční zámek teplých tónů a barev. 

Přestavba byla prováděna za přítomnosti vybraných italských mistrů, které si Zachariáš pozval až z jihu. První etapě se věnoval Čech Antonín Vlach. Druhá, náročnější etapa byla svěřena do mistrovských rukou Baldassara Maggiho z Arogna. Přestavba nebyla úplně kompletní. Na některých místech zůstala zachována sklípková klenba, která vznikala pod šikovnýma rukama slavonického mistra Leopolda Esterreicha.

Zachariášův bratr Jáchym zdědil jihočeskou větev panství se sídlem v Jindřichově Hradci. Bratrův nápad s přestavbou se mu velice zamlouval, a tak nechal své sídlo vystavěl obdobným způsobem, dokonce si přizval ty samé stavařské a umělecké mistry. Dodnes tedy v obou zámcích můžeme spatřovat jistou podobu. 

To, že si Zachariáš mohl dovolit tak náročnou přestavbu, svědčí o tehdejších velmi dobrých majetkových poměrech panství. Jak by ne, v okolí se těžilo stříbro, které bylo mimochodem použito také na postříbření Zachariášova trůnního křesla.

Zachariáš nikdy nebyl významným státníkem, v diplomatických kruzích si vedl lépe jeho bratr Jáchym, který zastával významné funkce u císařského dvora ve Vídni. Ale ani Zachariášovi nebyla politika úplně cizí. Byl členem zemského soudu a moravským zemským hejtmanem. Jaký pán, takové sídlo. Proto se šlechtic skutečně snažil vystavět zámek, který by odpovídal jeho postavení. Pro chatrné zdraví se telčský pán záhy vzdal svých funkcí a rozhodl se zvelebovat stavby na svých pozemcích. K obrazu svému upravil hrad Roštejn, který pak využíval jako lovecký hrádek. 

Poddaní měli Zachariáše v oblibě. Ač sám katolík, nenařizoval jim vzdát se protestantství. Spíš než němčinu ovládal češtinu a byl nazýván „přítelem dobrých staročeských mravů.“ Podíváme-li se na výzdobu zámku, zjistíme, že nápisy v renesančních prostorách jsou opravdu psány česky. Zachariáš snad dokonce vůbec neovládal psanou němčinu.

Roku 1553 se oženil s Kateřinou z Valdštejna a na zámku došlo k zatím největším úpravám. Na portály a erby byly vyvedeny znaky novomanželů, mnoho stěn ozdobily jejich podobizny. Lásce Kateřiny a Zachariáše osud příliš nepřál. Jejich syn Lev Mehart zemřel již v útlém věku a nedlouho na to opustila pozemský svět i Kateřina, kterou Zachariáš hluboce miloval. Před svou smrtí určila Kateřina svému muži, že má za choť pojmout Annu ze Šlejnic. A tak jediné Zachariášovo dítě, které se dožilo dospělosti, byla dcera Kateřina, která vzešla ze druhého manželství.

Zachariáš i ostatní z Hradeckého rodu umírají bez mužských potomků a tak Lucie Otýlie, sestra posledního z nich, přivádí na Telč (i na Hradec) r. 1604 svého manžela Viléma Slavatu (známého místodržícího z pražské defenestrace r. 1618) a s ním nový rod.

Telč byla v rukou pánů z Hradce až do roku 1604, kdy rod vymřel po meči (Zachariáš měl pouze dceru). Na krátkou dobu přešlo město do rukou Viléma Slavaty z Chlumu a Košumberka, který roku 1618 přežil pražskou defenestraci, kdy byl jakožto královský místodržící vyhozen z okna Pražského hradu. Rod Slavatů měl Telč v držení ještě tři generace, za které byl ve městě založen jezuitský řád.

Po Slavatech přichází rod Lichtenštejnů-Kastelkorů a následně, od konce 18. století, rod Lichtenštejnů-Podstatských. V jejichž držení město setrvalo až do roku 1945. 

Žádný se zmíněných rodů nijak výrazně nezasahoval do tváře města a zámku. Neméně uctivě se k historickým stavbám chovali i jejich obyvatelé. Díky tomu dnes můžeme obdivovat náměstí, obklopené barevnými štíty renesančních domů a vrcholící majestátným zámkem, téměř tak, jak vypadalo před několika sty lety.

Následně se stal zámek majetkem Lichtenštejnů, kteří se spíš než samotné stavbě věnovali zahradám a parku. Právě z jejich doby pochází klasicistní skleník.

Panování Slavatů je poznamenáno třicetiletou válkou. Telč i celý kraj trpí pod švédskými (ale i císařskými) vojsky. Město bylo r. 1645 i krátce obsazeno a vyrabováno Švédy.

Panství spravovali mužští členové rodu (Vilém, Jáchym Oldřich, Ferdinand Vilém), do telčské historie se však nejvýrazněji zapsala vdova po prostředním z nich - Františka, roz. hraběnka z Meggau. Povolala do Telče jezuity, dala pro ně postavit kolej přímo proti zámku (1655), kostel Jména Ježíš (1667), přestavuje bývalou sladovnu pod farním kostelem v konvikt sv. Andělů (jakousi chrámovou hudební školu), zakládá nový hřbitov na Podolí (1676). V té době je založeno i jezuitské latinské gymnázium, lékárna a meteorologická stanice.

Také Slavatové umírají bez mužských potomků a poslední syn Františky, Jan Karel Jáchym, generální představený karmelitánského řádu, se přes papežský dispens odmítá vrátit na rodové statky.

V Telči nastupuje rod Lichtensteinů - Kastelkornů, ale už první z nich - František Antonín (postavil kostel sv. Jana Nepomuckého a rozšířil kapli sv. Vojtěcha) - umírá 1761 bez mužského dědice. Příbuzný po přeslici, Alois hrabě Podstatský, spojuje 1762 erby obou rodů. Podstatští -Lichtensteinové hospodařili pak v Telči až do roku 1945, kdy byli poslední členové rodu vysídleni do Rakouska.

18. století je poznamenáno nejprve vrchnostenským útiskem, poté však nastává vzestup měšťanského stavu a majetnější měšťané si krášlí město kašnami, mariánským sloupem, sochami a kaplemi. V druhé polovině století přicházejí jozefínské změny: 1773 je zrušen jezuitský řád (z koleje se stávají kasárna), o rok později gymnázium, 1785 kostel sv. Ducha a další kaple. Nastává germanizační období ve školách, ve veřejném životě i v rodinách.

Od roku 1992 je historické jádro města zapsáno v r. 1992 na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

 

zdroj: telc.eu, Zmizelá morava, Dějiny Telče

FOTOGALERIE

MAPA