správce

.....a regent je zejména označení pro správce, proto dále uvádíme několik známých regentů, pouze z historie našeho státu. Stejně tak bychom mohli jmenovat jiné, z celého světa. Pro drobné oživení dějepisu snad tento exkurs postačuje:

Záviš z Falkenštejna  rodu Vítkovců, †4.7. nebo 24.8.1290, český šlechtic; syn Budivoje z Krumlova (†po 1272) a Perchty z Falkenštejna. V letech 1276–77 vedl odboj Vítkovců proti Přemyslu II. Otakarovi. Odpůrce Oty Braniborského, od r. 1281 doložen jako kastelán v Hradci u Opavy; zároveň se stal milencem a později tajným (od r. 1285 oficiálním) manželem královny-vdovy Kunhuty. Po návratu Václava II. do Čech získal spolu s Kunhutou rozhodující vliv na mladého krále. V letech 1284–85 v boji dvou šlechtických skupin uhájil vládu skupiny, jejíž jádro tvořili Vftkovci. Jako faktický regent českého státu obnovil jeho nezávislost a vnitřní jednotu (upevnění královské vlády na Moravě), podpořil úlohu měst při pacifikaci země, rozšiřoval však zároveň majetky a mocenský vliv své šlechtické skupiny. R. 1285 (měsíc po smrti královny Kunhuty) obdržel od krále Svojanov, Poličku, Lanškroun a další državy. Václav II. požadoval v tomto údobí na Rudolfu I. Habsburském navráceni sponheimského dědictví (Korutany) a dostal se s Habsburky do války. Záviš z Falkenštejna při formování protihabsburské koalice sledoval i vlastní cíle, patrně zal. vlastní knížecí moci; r. 1288 uzavřel sňatek se sestrou uherského krále Alžbětou (†konec 13. století). V letech 1287–88 byla za nepřítomnosti Záviš z Falkenštejna na královském dvoře oslabena jeho pozice, zejména v důsledku působení manželky Václava II. Guty Habsburské. Začátkem r. 1289 byl Záviš z Falkenštejna zatčen, obviněn ze spiknutí a odsouzen k smrti a ke konfiskaci majetku. To vyvolalo odboj Vítkovců, kteří nabídli královskou korunu vratislavskému vévodovi Jindřichovi IV. Probusovi (spřízněn po předcích s Přemyslovci). R. 1290 Václav II. uzavřel spojenectví s Rudolfem I. Habsburským, Záviš z Falkenštejna byl popraven u hradu Hluboká; Vítkovci se dohodli s Václavem II. o ukončení bojů.


Čeňek z Vartemberka

Římský a uherský král Zikmund Lucemburský, který si jako bratr Václava IV. nyní nárokuje českou korunu, přitáhne na Moravu. 15. prosince 1419 ho slavnostně vítá Brno. Ke králi okamžitě pospíchají nejen katoličtí, ale i kališničtí páni. Čeněk z Vartemberka mezi nimi nemůže chybět. Že by chtěl přeběhnout k Zikmundovi, nebo jde jen o politický manévr?
Zikmund se chová ke shromážděným šlechticům neobyčejně vlídně, pouze poselstvo vzbouřené Prahy nechává při zvláštní audienci 27. prosince 1419 před sebou klečet déle, než bývá zvykem. Nezakáže však přijímání pod obojí a kališnického velmože Čeňka z Vartemberka nejenže ponechává v úřadu nejvyššího purkrabího, ale dokonce ho jmenuje regentem království.

Když 17. března 1420 vyhlásí papež Martin V. proti Čechům křížovou výpravu a Zikmund se postaví do jejího čela, vyvolá to v celé zemi pobouření. Svůj hlas pozvedá i nejvyšší purkrabí a králem dosazený regent Čeněk z Vartemberka. Po celé zemi rozesílá manifest, v němž spolu s Oldřichem z Rožmberka a jinými pány rytíři, Prahou a dalšími městy vyzve k odepření poslušnosti Zikmundu Lucemburskému, neboť „není ještě pány českými za krále volen ani k Českému království korunován, ale království a jazyka českého jest veliký a ukrutný nepřítel“. Ti, kteří by snad chtěli Zikmunda poslouchat jako českého panovníka, přijdou podle manifestu o „čest i hrdla i … zboží pro nezachování věrnosti své přirozené jazyku svému i Koruně…“

 

Jiří z Poděbrad
Český král vládnoucí v letech 1458-1471. Převratnost Jiříkova zvolení za krále spočívá v tom, že byl pouhý pán, nikoli příslušník vévodského rodu či vládnoucí dynastie. Ve snaze obnovit zemi vystupoval Jiřík coby vládce „dvojího lidu“ (katolíků i husitů). Přezdívali mu „husický král“. Jeho vizí sjednocené Evropy, tvořící hráz proti osmanské expanzi, papež odmítl. Po likvidaci odboje české katolické šlechty jej papež Pavel II. prohlásil za sesazeného z trůnu a poštval proti němu Jiřího zetě a dřívějšího spojence, uherského krále Matyáše Korvína. Do českých dějin se Jiří z Poděbrad zapsal jako státník ovládající diplomatické finesy a vizí spojené Evropy předstihl svou dobu.

 

Ladislav Pohrobek, 15. český král a 39. historický panovník. Habsburk s polovinou lucemburské krve. Byl synem římského a po krátký čas i českého krále Albrechta II. a Alžběty Lucemburské, Zikmundovy dcery. Karel IV. byl tedy jeho praděd. Ladislav se narodil 22. února 1440 v uherském Komárně, a to čtyři měsíce po smrti otce: odtud přezdívka Pohrobek. Zdědil tři trůny: český, rakouský a uherský. O správu držav za nezletilého prince se rozpoutaly ve všech opuštěných zemích prudké boje. Ladislav byl vychováván poručníky, nejprve matkou, po její smrti (1442) strýcem, římským králem Friedrichem III. Štýrským. Jeho nezletilost uvolnila prostor k prosazování mocenských ambic šlechticů, kteří v državách vykonávali prozatímní správu: Oldřicha Celského (strýc) v Rakousku, Jana Hunyadyho v Uhersku, do jisté míry i Jiříka Poděbradského v Čechách. V prostředí neustálých dvorských intrik Pohrobek předčasně dozrál, nabyl prý jakési ,,stařecké moudrosti“ a především - naučil se přetvářce. A to tak dokonale, že na konci své krátké dráhy se dokázal spolupodílet i na politických atentátech (tak se např. zbavil dřívějšího přítele, Hunyadyova syna Ladislava). Pohrobek byl bigotní katolík, současně však požitkář a ,,playboy“ své doby, člověk dvojí morálky. Za krásným zjevem - byl štíhlý, urostlý, měl legendárně efektní zlaté vlasy, chodil po burgundsku módně oblékaný - se tajila faleš. Z andělského dítěte vyrostl nebezpečný pokrytec. U nás Ladislav vládl od 28. října 1453 (korunovace), nastoupil tedy přesně po čtrnácti letech bezvládí jako třináctiletý chlapec. Formálně seděl na českém trůně až do své náhlé smrti 23. listopadu 1457. Ač k němu národ vzhlížel s nadějemi, on sám k české zemi žádný vztah nenalezl. Správu ve všech směrech ponechal v rukou Jiřího z Poděbrad jako regenta. Ladislav pobyl v Čechách všehovšudy rok. Ještě se sem v r. 1457 na 55 dnů vrátil. Přijel se do Prahy oženit s francouzskou princeznou, dcerou Karla VII. Magdalénou. Poselstvo z Čech už bylo v Paříži, aby nevěstu vyzvedlo a doprovodilo, když Ladislav Pohrobek nečekaně onemocněl a během několika desítek hodin zemřel. Ladislav Pohrobek je pochován v chrámu sv. Víta po boku svého praděda Karla IV.

 

Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan

Vilém z Rožmberka (1535 - 1592), byl jednou z nejvýznamnějších postav českých dějin 2. poloviny 16. století. Syn Jošta z Rožmberka a Anny z Roggendorfu se narodil na zámku Schützendorf v Horních Rakousích. Po smrti Jošta z Rožmberka v roce 1539 se stal vladařem jeho bratr Petr III., Vilémův strýc, nádherymilovný vysoký soudní úředník. Petr III. definitivně uspokojil majetkové nároky Lva z Rožmitálu, Joštově vdově vyhradil Rožmberk za vdovské sídlo a bezprostředně před svou smrtí jmenoval správcem rožmberského panství Albrechta z Gutštejna, Jeronýma Šlika a Oldřicha Holického ze Štemberka. Po smrti Petra III. v roce 1545 se stal dědicem rodového jmění teprve desetiletý Vilém z Rožmberka, za kterého panství v době jeho nezletilosti spravovali výše zmiňovaní správcové.

Roku 1551 se šetnáctiletý Vilém ujal vlády nad rozsáhlým dominiem, které zahrnovalo: panství krumlovské, třeboňské, novohradské, rožmberské, helfenburské, choustnické, miličínské, Prachatice, kláštery ve Vyšším Brodě, Zlaté Koruně, Třeboni, Krumlově, Borovanech a Milevsku a menší panství v Rakousích. Vilém získal za své služby od arcivévody Maxmiliána Habsburského Roudnici, koupí od císaře Rudolfa II. Habsburského Stráž, Sedlčany, Vimperk, věno Vilémovy sestry Anny Lhenice, Drslavice a Sliberberk a Reichenstein ve Slezsku.   

Brzy po svém nástupu na vladařský stolec se Vilém zapojil do veřejného politického života Českého království a zastával úřad zemského sudí. Vilém byl vzdělaným katolíkem, který vynikal svou náboženskou snášenlivostí. Roku 1560 byl jmenován nejvyšším komořím a roku 1570 nejvyšším purkrabím pražským. Vilém nezasedal pouze na českém, ale také na moravském a slezském zemském sněmu. Jeho dokonalé vystupování a diplomatické schopnosti jej přímo předurčovaly pro mimořádná diplomatická poslání. Zahájil je již v roce 1556 posláním na říšský sněm v Augšpurce, kde vyjednával jménem císaře Ferdinanda I.  o pomoc říšských stavů proti Turkům. Vilém sice svého cíle nedosáhl, avšak navázal kntakt s říšskými stavy a získal od nich titul říšského barona. Císař jej tehdy jmenoval říšským hrabětem. Vrcholem Vilémovy diplomatické kariéry byly polské ambasády. V letech 1573 - 1575 vedl jménem Habsburků vyjednávání o obsazení uvolněného polského trůnu. Polská koruna byla nabídnuta samotnému Vilémovi, který však kandidaturu nemohl z politických důvodů přijmout. Na sklonku svého života, v roce 1585, obdržel Vilém nejvyšší říšské vyznamenání - Řád zlatého rouna.

Rodovou prestiž se Vilém snažil zvýšit i svazky s předními říšskými rody. Roku 1557 se oženil s Kateřinou kněžnou Brunšvickou (+ 1559), roku 1561 vstopil v manželství se Žofií markraběnkou Braniborskou (zemřela po pěti letech manželství v roce 1566), roku 1578 se oženil s Marií markraběnkou Bádenskou (+ 1583) a poslední svou choť vybral tentokráte z řad české šlechty - byla jí Polyxena z Pernštejna.

Náklady na rodovou reprezentaci, přepychový život, nákupy nových panství a nákladné přestavby na Krumlově, Krtatochvíli, Třeboni, Praze a jinde vyžadovaly obrovské finanční prostředky. Aby Vilém zvýšil své příjmy z dominia, odhodlal se k rozsáhlé hospodářské transformaci veškerých rodových majetků. Hospodářská transformace rožmberského domia je spjata s dravou hospodářskou politikou Vilémova regenta Jakuba Krčína z Jelčan a Sedlčan. Rožmberský regent vybudoval síť pivovarů a vrchnostenských dvorů, které měly zajistit dostatek pšenice a ječmene pro jejich provoz. Zakládal nové vesnice, zahrady, chmelnice a štěpnice, podporoval i výrobu zboží, které bychom dnes nazvali zbožím průmyslovým – v roce 1567 zřídil v Krumlově první papírnu, staral se o využití lesního hospodářství a o těžbu dřeva a o intenzivní posílení a rozvoj jihočeské rybniční infrastruktury. Transformace rožmberského hospodářství měla globální dopad na sociální poměry všech rožmberských panství.

Vilém zemřel bezdětný, v pražském paláci na Hradčanech, roku 1592 a svému bratrovi Petru Vokovi zanechal největší panství v Čechách zatížené obrovskými dluhy.